Pozvánka

Na počátku bylo slovo…tedy telefonní slovo, kdy mně zavolala Jana Vrtělová, zdali bych nechtěl uvést výstavu výtvarné skupiny Sapristi. Ó sapristi, anebo také, použiji-li synonyma: Saprlot, jejda, nebesa, pokud bych měl vyjádřit svůj pocit nad úkolem uvádět skupinovou výstavu, zvláště když jeden z vystavujících se věnuje malbě, druhý grafice a další fotografii či barvené textilii. To vskutku není jednoduché, pokud bychom tu nechtěli strávit 3 hodiny a podrobně rozebírat jednoho každého výtvarníka, což by mnozí z nás asi nevydrželi.

Zdá se mně však, že i přes rozdílnost technik a výtvarného vyjádření, tuto skupinu něco spojuje. Podle mého je to především krajina, ale krajina, která prošla duší, srdcem i myšlením. Je to krajina, kterou v reálu neuvidíme, ale vnitřně prožíváme a v mnoha ohledech je skutečnější než skutečnost. Právě proto, že prošla člověčím vnitřním pohledem a zážitkem, který vždycky dokáže poodhalit něco více, než co vidíme vnějším okem. A protože jsme každý jiný, něco jiného nám také každý vystavující autor o své krajině či jím žitém prostoru sděluje.

Ještě jedno je skupině Sapristi společné – jejich díla na sebe neupozorňují, nežádají si naši pozornost, nekřičí na nás, tady jsme. Naopak, jsou to díla tichá, neagresivní, zamyšlená, každý z nás, pokud chce, si je musí sám najít a prohmatat se k jejich podstatě.

Platí to obzvláště o dílech Evy Melšové, která pomocí jemných a něžných barev tká lehounké předivo vztahů mezi neurčitými tvary a barvami, ať už na plátně či textilii, hledajíce přitom světlo. Podobně můžeme charakterizovat i počítačově upravené fotografie Vladislava Kapouna, jež jsou sice již barevně výraznější, ale opět přeměňující reálné přírodní prvky až v abstraktní hru barevných tónů a tvarů. Krajina je ústředním tématem i pro Janu Vrtělovou, která si svůj dojem, svou prvotní emoci z krajiny přenáší do ateliéru a teprve pak skládá k sobě jednotlivé, většinou lomené barevné plochy, jež někdy nechává prostupovat, doslova stékat jednu do druhé. Imaginativní, až fantaskní a s jistým nádechem romantismu, takové krajiny nám předkládá Milan Plocar. Setkání dvou světů či krajin, nebo krajiny doplněné jemnými geometrickými obrazci. Jsou to stopy a výtvory člověka nebo mimozemských civilizací? Jednoznačně však stopy člověka a jeho vliv na krajinu nacházíme v opět počítačově upravených fotografiích Jaroslava Hausnera. A nejsou to zrovna stopy příliš povzbudivé, zvláště v díle nazvaném Betonit, který vizuálně vévodí této výstavě. Nebe zalehnuté obrovským kusem betonu. Zároveň však z Jaroslavových fotografií cítím, jak jsou člověčí výtvory oproti přírodě pomíjivé a nakonec ani z toho betonu jednou nic nezbyde. Prach jsi a v prach se obrátíš. Přírodou, zrozením, smrtí, pokorou, moudrostí se svým souborem grafických listů – ilustrací k poezii kněze a opata břevnovského kláštera, Anastáze Opaska, zabývá Jiří Poslední. Jak sám autor poznamenává, tyto grafické listy stvořil v několika měsících nejistoty, přemítání a skromné radosti. Tedy přesně tak, jako je tvořena poezie. A téma smrti se vynořuje i u posledního autora, který je tu připomenut dvěma obrazy. Byl to právě Pavel Michalec, který tuto výtvarnou skupinu založil a který v r. 2011 odešel do krajin, ze kterých již však není návratu. Ale jeho dílo tu s námi zůstává a zůstane.

Vím, a za to se omlouvám, že při této krátké procházce krajinou výtvarníků, jsem nebyl určitě přesný, určitě by bylo možné nalézati další a další aspekty a významy jejich děl a zcela jistě je každý z vás může nahlédnout úplně jinak. Ale to je umění, z podstaty nedefinovatelné, neustále unikající jednoznačně vymezeným rámcům a hodnotícím soudům. A dnes, na této výstavě se s ním potkáváme.

Přeji výtvarné skupině Sapristi, aby nám přinášela nové a další otisky krajiny jejich duší. Ó, sapristi, saprlot, jejda, uvedl jsem výstavu. Děkuji.

Úvodní slovo Sapristům přednesl Vladimír Líbal. Sapristi děkují ! Děkujeme i Vladimíru Křivkovi za příspěvek do fotodokumentace vernisáže výstavy.